Miki Volek - Nesmrtelný život a smrt rokenrolového krále

19. srpna 2016 v 7:10 |  Knihy
Jaroslav Kříženecký ve své knize pojednává o jedné z nejvýraznější osobnosti rock and rollu, která stála na začátku 60.let 20.století v jeho začátcích, kdy i do tehdejšího Československa začala ze Západu tato hudba pronikat a mezi mladou generací si svojí nespoutaností záhy získala velkou oblibu. Vzniklo mnoho amatérských kapel z nichž většina brzy zanikla a upadla v zapomnění, ale někteří umělci vydrželi a stali se legendami.
To byl případ právě Mikiho Volka, kde pomocí knihy máme možnost sledovat jeho začátky ve skupině Crazy Boys, posléze působení ve slavné skupině Olympic a ke konci své kariéry pan skupiny Transit a krátce též B-komplex. Kniha obsahuje hodně dobových fotek, svědectví tehdejších současníků, muzikantů či kamarádů nebo zajímavé osobní záležitosti týkající se hlavního protagonisty. Na pódiu byl nepřehlédnutelný - tmavé brýle, světlé vlasy, vždy pěkně oblečen, řetěz kolem krku - a když během zpívání spustil i pohyby tělem, zahrnující zpěv vleže, skoky do tzv.mostu a podobně, přiváděl fanoušky a zejména fanynky do tranzu - s publikem to uměl dokonale. Avšak nadšení z koncertů nesdíleli zdaleka všichni, takže se stávalo, že byly po stížnostech občanů leckdy ukončeny za asistence tehdejší Veřejné bezpečnosti (Policie), někdy si zapřičinili problémy i diváci sami kvůli svému chování, kdy trpělo zejména vybavení sálu - bývala to občas slušná divočina :-) Navíc byl v 60.letech tehdejším režimem rock and roll vnímám negativně a trvalo nějaký čas než byl vzat na milost, protože přestal být šokující a stal se akceptovatelnou součástí showbyznysu.
Trochu jsem tímto odbočil a vrátím se zpět k hlavnímu protagonistovi. Bohužel každá věc má svůj rub i líc a v případě Mikiho byla jeho odvrácenou stránkou konzumace prášků s alkoholem, kterými zaháněl trému před každým vystoupením, takže si brzy na nich vypěstoval silnou závilost, která ho doprovázela až do posledních okamžiků jeho nepříliš dlouhého života.
Kdysi měl skoro všechno co si zpěvák a hudebník může přát - popularitu, fanynky, spousty nabídek na koncertování, ale díky své závislosti na výše zmíněném dokázal svůj talent promrhat a na konci života byl jen stínem toho co kdysi. Člověkem bez domova, přespávající v tramvajích, po kterém zbylo jedno natočené album, pár singlů, spousta vzpomínek a skupina mladých fanoušků, která se mu snažila v závěru života pomoci. Ale kdo nemá pevnou vůli vyhrabat se z problémů, tomu je těžké pomáhat. Miki Volek zemřel v srpnu 1996 ve věku pouhých 53 let. Našli ho v pronajatém bytě v pražských Holešovicích, kde kromě postele nezbylo z nábytku nic dalšího. Dost smutný konec na krále tuzemského rock and rollu, který zpíval i hrával před zcela zaplněnými sály, zastavovali ho lidé na ulici a z dnešního pohledu by byl celebritou. Avšak každý je strůjcem svého štěstí a Miki si vybral svojí životní cestu.
Přesto stojí za to si knihu přečíst. Myslím, že p. Kříženecký si s ní dal velkou práci, patří mu za ní velké poděkování a budu se těšit na další zajímavou knížku ze života nějaké slavné osobnosti.
 

Hed Kandi - Beach House 04.05

11. března 2012 v 9:35 |  Hudba
Uběhlo pár týdnů a já tehdy slíbil, že napíšu další článek o podobém stylu muziky jako předchozí. Je tady Usmívající se Série Beach House je už skutečnou legendou, vycházející s železnou pravidelností vždy jednou ročně, aby shrnula zásadní počiny v dané oblasti. I rok 2005 nevybočil z řady.
K této kompilaci jsem se dostal už tehdy, ale zrovna jsem měl období kdy jsem dával přednost o něco svižnějšímu tempu, takže jsem jí vypustil z hlavy, abych se k ní po mnoha letech vrátil a uvbědomil si, že mi něco podobného chybí. Říkám si, zda to nebude věkem. Stává se ze mne o něco klidnější, vyrovnanější člověk a tohle je přesně to samé. První díl kompilace je hodně uvolněný (poslechový) co naladí na patřičnou vlnu a připraví na druhou část, která už je taneční. Sice asi ne na klasickou párty, kde návštěvníci protancují naplno celou noc, ale někde na druhém pódiu nejste bez šancí. Můžete jak tančit, tak poslouchat, protože tohle nabídne obojí - tanec i duši. Zpívané věci s lehce či více latino vlivy na moderním klubovém základu - jako např. od Peyton
Existuje však skladbička, která se trochu vymyká. Je překvapivě dlouhá (cca 11 minut), ale je více než zajímavá. Jde o projekt Kuppercoco, tvořený dvojicí Eric Kupper, Chris Coco. První jméno je na scéně známé o druhém jsem doposud neslyšel. Každopádně jsem byl zvědavý na výsledek - a zklamán nebyl. Nádherná odpočinková věc s kytarou, nazvaná Undone, postupně budující atmosféru co nechce posluchače "pustit". Doslova Vás do sebe vtáhne.

Rok vydání:
  • 2005
Vydavatel:

Hed Kandi - Beach House 2007

5. ledna 2012 v 12:43 | Michal Jakubínský |  Hudba
Tuto sérii příjemné oddechové muziky na tanečním podkladu mám velmi rád. Mám již několik aktuálních pokračování a tak se čím dál častěji nořím do historie, abych vyhledával díly, které mi ještě schází a připadají mi zajímavé natolik, abych o nich napsal ve snaze dát vědět dalším, podobně naladěným, duším. Tentokrát jde o návrat do roku 2007.
Základ je stále stejný bez větších změn - lehce latino skladby laděné do moderna ať v originálech nebo remixech dostávají místy podobu retro disca. Zde musím vyzdvihnout předělávku od francouzského matadora Freda Falke, nazvanou Colours. Je hodně tvůrčí a většina věcí zajímavých i chytlavých. Nedá se říct, že by tahle muzika byla nějak přelomová, ale na druhou stranu o to vlastně ani nejde, protože všechno zásadní bylo vytvořeno a dnes dochází většinou k různému křížení stylů nebo oprašování starých věcí v modernějším balení. Základ ovšem zůstává - muzikanstký um s citem pro rytmus. Bez ohledu na to jaký styl hrajete. Až čas nakonec ukáže, zda to tehdy bylo ono nebo ne. Kdo chce mít pohodu s atmosférou léta, měl by sáhnout po kolekci s názvem Beach House. Neudělá chybu.
V dohledné době bych rád ještě napsal pár recenzí o této sérii, až se dostanu k dalším dílům. Mělo by se tak stát v průběhu několika týdnů, až jak budu mít volnou chvíli.

Rok vydání:
  • 2007
Vydavatel:

  • Hed Kandi
 


Hed Kandi - Beach House 2009

1. srpna 2010 v 16:10 | Michal Jakubínský |  Hudba
Léto je v plném proudu, všude plno prosluněné mpohody, spojené s koupáním nebo jinými příjemnými věcmi ke kterým nesmí chybět taktéž příjemná muzika. Nemusí jít zrovna o nějaký nářez, stačí jakákoliv pohodovka pro dokreslení nálady na jakémkoliv večírku - třeba při pohledu na zapadající nebo naopak vycházející slunce, kdy se párty chýlí ke svému konci a je potřeba ji něčím zakončit.
Pro tyto chvíle existuje série kompilací, nazvaná Beach House. Připravilo ji, jak plyne z názvu, vydavatelství Hed Kandi a pro nezasvěcené  dodávám, že jde o zkušené matadory v dané oblasti, čemuž odpovídá i výsledek, který je možné formou krátkých ukázek poslechnout po vyhledání na www.hedkandi.com. Tak tedy příjemné léto i pohodu, plážová kráska na obalu se na vás už moc těší :-) Třeba pánové potkají  nějakou skutečnou.





Rok vydání:

  • 2009
Vydavatel:
  • Hed Kandi

Sven Väth - Fusion

14. července 2010 v 9:41 | Michal Jakubínský |  Hudba
Mým taktéž oblíbeným hudebním žánrem je techno. Mám na mysli techno hrané v klubech, nikoliv na diskotékách. Mezi jeho vyýznamné představitele řadím i jméno Sven Väth.
Začínal jako DJ hluboko v 80. letech a postupem času si našel cestu ke klubové taneční muzice, která počátkem 90. let  byla na vzestupu. Jeho první významnější skladbou, kterou se prosadil, byla L´Esperanza. Později následovala také alba jako The Harleqiun - The Robot and The Ballet-dancer a v roce 1998, již jako respektovaný hudebník a též DJ, vydává album Fusion. Ačkoliv je Sven spojován s technem jeho tvorba má širší záběr, čehož je toto důkazem. Za zmínku stojí skladba Face It - pravděpodobně největší hitovka.
Je to už spousta let co spatřila světlo světa, ale právě proto (nejen )jí věnuji tento článek, aby se nezapomínalo na muziku, tvořící v daném žánru jeden z pilířů.

Seznam skladeb:
  1. Fusion
  2. Discophon
  3. Sensual Enjoyments
  4. Augenblick
  5. Scorpio´s Movement
  6. Trippy Moonshine
  7. Face It
  8. Schubdüse
  9. Sounds Control Your Mind
  10. Blue Spliff
Rok vydání:
  • 1998
Vydavatel:
  • Virgin

Petr Litoš - Zpověď nájemného vraha

28. března 2010 v 5:12 | Michal Jakubínský |  Knihy
Nájemný vrah (cizím slovem Hitman) je profese o níž se lze dozvědět především z titulních stram sdělovacích prostředků pro než jde vždy o zajímavé téma, jakmile se někde objeví. Málokdy se však lze setkat s popisem jeho myšlení, odhalením skrytých zákoutí jeho duše, dozvědět se cokoliv více o důvodech proč přijal nabídku zastávat tuto nebezpečnou práci.
Ano, dá se tak hovořit, protože existují lidé pro něž je hlavním zdrojem obživy. Je nebezpečná a délka života často nebývá příliš dlouhá, odvíjející se od zkušeností, nepostrádající i trochu oné pověstné špetky štěstí, aby se z vraha nestala oběť.
Spisovatel Petr Litoš se pokusil formou povídek nahlédnout do fiktivní postavy podobného člověka, jehož pole působnosti umístil do ČR. Teritoriem je převážně hlavní město, ale občas vyráží taktéž mimo, včetně zahraničí. Jak autor v předmluvě zdůrazňuje, pohybuje se ve fantazii občas na hraně reality a soukromě mu dávám plně za pravdu, protože některé příběhy by se asi v reálu odehrávaly poněkud obtížně - zvláště s přihlédnutím k frekvenci Hitmanových zakázek, kdy by jeho odhalení byla otázka maximálně několika měsíců. Přeci jen naše země není tak veliká, aby se v ní dalo dlouhodobě nepozorovaně provozovat podobné řemeslo.
Ale z hlediska nápadů, jak zabiják postupoval při provádění zakázek klientů, je to zajímavá četba. Což platí i o prokreslenosti jeho duševních pohnutek.

Černej dynamit

31. ledna 2010 v 7:32 | Michal Jakubínský |  Film
Až doposud jsem neměl nejmenší ponětí o tom co se skrývá pod názvem Blaxplotation. Po shlédnutí tohoto filmu už jsem v obraze o něco více i když tady jde o parodii, sloužící k pobavení - lépe řečeno jistou formu pocty danému žánru.
Děj není komplikovaný. Hlavnímu hrdinovi jménem Černej dynamit, zabili bráchu a on se vydává na cestu pomsty s naprosto jasným cílem. Dopadnout a zlikvidovat všechny, kdo za tím stojí plus ještě bokem zastavit přísun drog (nejen) dětem v sirotčinci. Jeho jméno budí respekt v celém ghettu, jeho zbraněmi jsou vedle pistolí a umění kung-gu též břitký jazyk a "neodolatelný" vzhled, zajišťující mu přízeň žen, které se na něj lepí jako na mucholapku všude, kam vstoupí. Pak i zdánlivě nevinný odběr moči v nemocnici, obstaraný pohlednou prsatou sestrou, může skončit všelijak Myslím, že feministky by při některých scénách byly na pokraji nervového zhroucení. Černá tu dominuje nejen co se týká barvy pleti, ale také výběrem funkové muziky ze 70. let do nichž je děj filmu zasazen. Nesmí přirozeně chybět dobové oblečení a zejména afro účesy alá květák. Mně se však tahle móda líbí a myslím, že hlavně holkám to tehdy hodně slušelo.
Nemusím dodávat, jak to všechno nakonec dopadne. Samozřejmě dobře, protože Černej dynamit je prototypem superhrdiny, jehož nic a nikdo nemůže zastavit. Kdybste ho náhodou někdy někde potkali, určitě ho nepřehlédnete. Svalnatý elegán, mající po boku minimálně dvě kakaové krásky, případně se spokojí i se světlejšími odstíny.
Kdo neviděl, nepochopí. Občas tu najdete pár hluchých míst, ale lehce přes 80 minut je tak akorát, abyste se pobavili. Někdo má možná rád jiný druh humoru a nelíbí se mu funk, avšak to už je jeho problém. Kdo jde za oddechovkou, bude spokojen.

Kmotr

25. ledna 2010 v 9:11 | Michal Jakubínský |  Film
Příběhy o mafii mají na filmovém plátně své významné mezníky, představující v daném žánru klasiku. Patří mezi ně zejména Kmotr, natočený v roce 1972 podle románu Maria Puza. Není typickou kriminálkou v níž není nouze o krvavé přestřelky. Naopak líčí v delším časovém období samotnou strukturu mafiálnské rodiny Corleonů, jíž pevnou rukou šéfuje starý Don Vito (Marlon Brando). Lze tak sledovat dvě linie. První z nich - v níž jde o vzájemné vztahy mezi jejími členy a druhou, kde jde o prosazení vlivu vůči ostatním klanům, otázku nástupnictví a podobně.
Ve zhruba třech hodinách tak divák získává výborně podaný příběh u nějž se ani na okamžik nebude nudit. Což vzhledem k délce už samo o sobě považuji za hodné obdivu. Ale režisér Francis Ford Coppola je ostřílený mazák na něhož je spoleh. Kdysi předvedl podobný kousek v případě dramatu z vietnamské války Apokalypsa a ani nyní tomu nebylo jinak. Svůj význam pro úspěch snímku mělo bezesporu herecké obsazení dalších rolí z nichž vyzdvihnu tehdy mladého Al Pacina v roli jednoho ze synů, který se později z pozice spíše nenápadného muže v pozadí postupně vypracoval až na samotný vrchol a převzal vedení.
Vzhledem k fenomenálnímu úspěchu prvního Kmotra vzniklo postupně několik dalších pokračování. Avšak to je již jiná záležitost.

DJ Alles - Dance Session 0 (promo set)

27. prosince 2009 v 10:16 | Michal Jakubínský |  Hudba
DJ Alles
Alles neboli Aleš Kohout pochází z Plzeňského kraje a coby DJ i majitel hudební agentury je už aktivní velmi dlouhou dobu. Prošel si skoro vším, aby nyní zakotvil v klubových disco vodách a dopracoval se k prvnímu promo mixu, který nyní aktuálně namíchal i vydal v podobě CD. Nese se v duchu pohody na jakou se můžete těšit když si chcete odpočinout či se obecně uvolnit. Lze jej doporučit jak na párty tak na jízdu autem. Ideální na léto a pokud náhodou není, nezoufejte, protože s tímhle si jeho atmosféru můžete lehce navodit.
Musím ocenit hudební pestrost co byla i autorových záměrem, aby nedošlo po určité době k pocitu přesycení. Takže postupem času kloužeme mezi různými styly, ale stále všechno drží dobře pohromadě. Proto velká pochvala za tento počin.

Ucho

27. prosince 2009 v 9:53 | Michal Jakubínský |  Film

Ucho bývá označován jako nejlepší film Karla Kachyni v rámci jeho tvorby z 60. let. Podle scénáře Jana Procházky natočil drama manželské dvojice z vysokých mocenských kruhů, která si během jediné noci stihne bez servítků probrat od základu společný život v domění, že jsou záměrně odposloucháváni, aby posléze přišlo odstavení od moci, protože společenské klima bylo charakteristické nedůvěrou mezi nejvyššími komunistickými špičkami v nichž nebyla nouze o čistky mezi stranickými kádry - proto ona obava. Nebyla nijak neodůvodněná, protože elektronický odposlech byl v té době běžnou praktikou a vědělo se o tom. "Ucha" byla skoro všude.
Pro inspiraci nemuseli autoři chodit nijak daleko. Šlo o reakci na tehdy probíhající tzv. normalizaci po potlačení Pražského jara a následné vojenské intervenci SSSR s dalšími státy socialistického bloku. Bylo s podivem, že se vůbec podařilo Ucho dotočit, ale podařilo se. Avšak to bylo na dlouhých 20 let vše neboť ihned poté následoval zákaz jakékoliv veřejné produkce a stal se z něj další přírůstek v kategorii trezorových filmů. Plné satisfakce se dočkal až v roce 1990, kdy slavil úspěchy i v zahraničí. Jak vzpomínal představitel hlavní mužské role Radoslav Brzobohatý, bylo pikantní, že na Západě si lidé Ucha cenili pro jeho nadčasovost, protože podobné praktiky bývají občas běžné i v demokratických zemích. Určité věci se zkrátka nemění.

Kam dál