Únor 2006

3-Iron

27. února 2006 v 0:31 | Michal Jakubínský |  Film
Představte si situaci, kdy přijdete domů a najdete ve své posteli cizího člověka, který vám coby protislužbu za přenocování umyje nádobí, spraví nefunkční rádio či hi-fi věž, vypere špinavé prádlo a podobně. Zdá se vám to jako nemožné? Pak přesně takový je mladík Tae-suk. Chodí od domu k domu, od bytu k bytu, jež si předem vytypuje aby byly momentálně prázdné, a pak se v nich chová popsaným způsobem.. Takto přežívá, aniž by se někdy zabýval budoucností.
Jednou ovšem dojde k zásadní změně. Ve zdánlivě opuštěné vile najde mladou zbitou ženu s podlitinami v obličeji, jíž vlastní manžel dlouhodobě týrá. Chová se tiše, nemluví. Po dalším bití se k Tae-sukovi přidá, aby unikla dalšímu násilí. Vzniká zvláštní dvojice z níž vyzařuje jistá vznešenost. Dva outsideři, kde jeden tak činí dobrovolně, druhý z nutnosti. Slova jsou nepodstatná, děj se mezi nimi odehrává pouze pomocí gest či pohybů, vydávajících někdy za všechna slova. V tyto momenty je film nejsilnější. Spousta jiných potřebuje dlouze vypracované dialogy k dosažení přitažlivé atmosféry.
Proto jsem uvítal změnu. Ženin chvilkový pocit štěstí i svobody však nemá dlouhého trvání. Ačkoliv, jak se to vezme. I když se nedobrovolně vrací zpět ke svému manželovi, co ji nechal hledat policií, zůstává jí vzpomínka na někoho, kdo se k ní choval jako k člověku. Nebo vše byla iluze? Nakonec na tom nezáleží. V našem světě se realita mísí s fikcí natolik, že bývá občas těžké je od sebe rozeznat. Někdy se vyplatí nechat vše jak je.
Východní kinematografie bývá pro Evropana zváštní - jako ostatně celá kultura. Jiný kraj, jiný mrav, jiné představy o životě. Zde by však měl skrze přítomné ticho pochopit, jak mohou být mezilidské vztahy komplikované. Společné úsilí japonských a jihokorejských filmařů v roce 2004 úspěšně propojil režisér Kim Ki-duk. Nečekal jsem před shlédnutím snímku nějaký zázrak, ovšem svým pojetím mne velmi příjemně překvapil. Z mála se podařilo udělat hodně, což se nestává často.

Super Size Me

22. února 2006 v 18:42 | Michal Jakubínský |  Film
Pokud jste ještě neslyšeli o tomto americkém dokumentárním filmu z roku 2004, pak vás následující řádky mohou přimět se o něj začít zajímat. Pojednává o nápadu režiséra i scénáristy Morgana Spurlocka, který se rozhodl vyzkoušet sám na sobě po dobu 30. dnů jaké to je se třikrát denně stravovat pouze v síti občerstvení McDonald´s. Vzhledem k původu autora pochopitelně na území USA. Když mu obsluha nabídla větší porci, nemohl odmítnout. Největší se jmenovala Super Size - odtud název. Inspirací mu byl pohled na stále obéznější krajany. Kladl si proto otázku zda za jejich nadváhu mohou sítě rychlých občerstvení v nichž se zpravidla stravují. Aby byl experiment pokud možno co nejbezpečnější i objektivní, byli přizváni tři lékaři a odbornice na výživu. Následně absolvoval celkový vstupní test a později průběžně další.
Co se konkrétně dělo dál? Divák je svědkem zásadní změny stravovacích návyků, majících ke konci náběh na závislost. Včetně nadváhy - za měsíc nárůst přes 10 kg. V jednu chvíli jsem se přistihl, že mám starost o Morganovo zdraví, protože i na pohled vypadal přešle. Daleko horší záběry však ukazují obrovskou moc reklamy potravinových řetězců typu McDonald´s na život hlavně mladé generace na školách či školkách. Téměř každý znal klauna od Meka, ale jiné věci už činili problémy. Perličkou bylo označení obrázku Ježíše Krista za George W. Bushe:-) Když tam štáb natáčel bylo vidět, jak se studenti lačně vrhali po hlavně smažených produktech rychlých občerstvení. Až na vyjímky se zde nic jiného nedalo sehnat. Což se samozřejmě projevilo i na vzhledu - vypasení cvalící převažovali. A nejen tam.
Smutnou skutečnostá zůstává neochota zmíněných podniků změnit nabídku jimi distribuovaných produktů, aby byly o něco zdravější. Jsou v tom, jako obvykle, peníze. Proč něco měnit, když to vydělává kvanta peněz a lidé to mají tak rádi. V honbě za zisky se nejlépe ovlivňuje nejmladší část populace co získá později pocit jak jsou jídla dobrá a jejich pojídaní něco zcela běžného. Na jejich tloušťce i z ní plynoucích problémů, pak vydělávají zase jiní. A tak nejjednodušším receptem na obranu zůstává umění říci NE. Bývá to obtížné, ale jinak vás čeká předčasně nemocnice a později hřbitov. Klidně před padesátkou.
Film se nesnaží nějak moralizovat. Nabízí místy vtipnou, místy vážnou sondu do současného života Američanů z nějž mohou čerpat i jiní. Poté co získal pár ocenění v zahraničí, došlo alespoň k malému vítězství proti Goliášům. Porce Super Size byla stažena z trhu a na tělesní aktivity se začalo za oceánem přispívat více penězi i od státu.
P.S. Sledujte tuzemský experiment. Více zde