Červen 2006

Match Point / Hra osudu

24. června 2006 v 7:39 | Michal Jakubínský |  Film
Jméno Woody Allen asi nemá cenu příliš rozebírat. Jeho filmy jsou pravidelným návštěvníkům kin notoricky známy a pravděpodobně i ostatním jeho jméno cosi říká. Zaobírá se v nich většinou partnerskými vztahy v nejrůznějších podobách. Tu ve spíše žertovných, jindy zase vážnějších. Match Point spadá do druhé kategorie. Nebál bych se ho označit skoro jako kriminální v němž hraje hlavní roli rozpor mezi láskou a chtíčem, zakončený tragédií.
Ústřední postavou je mladý muž jménem Chris, pracující jako tenisový instruktor v prestižním klubu. Během svého působení se potkává se spoustou vysoce postavených osob a díky tomu najde nakonec i svou budoucí manželku - nešikovnost může být za určitých podmínek způsob jak mužský protějšek zaujmout. Zvláště pokud se jedná o dceru velmi významného otce. Díky tomu i své ctižádosti postupuje na společenské úrovni stále výše.
Osudovým mezníkem se v jeho životě stává někdejší snoubenka bratra jeho ženy, kterého kdysi trénoval. Půvabná blondýnka Nola jej okouzlí svou krásou a vzplane mezi nimi milostný poměr. Na tom by nebylo nic zvláštního, dokud nepřijde do hry jejich budoucí potomek. Pak nastává problém, typický pro řadu ženatých, nyní již dobře situovaných mužů. Co teď? Obětovat sebe, svou slibně rozvíjející se kariéru nebo toho druhého? Vzniklá situace nakonec donutí Chrise zvolit dost radikální řešení, díky němuž prožije řadu bezesných nocí s výčitkami svědomí. Stará moudrost však praví, že čas všechny rány nakonec zahojí a platí i tady. Na konci filmu si člověk uvědomí ne příliš často zdůrazňovanou skutečnost, že o osudu kdekoho z nás velmi často rozhoduje štěstí. Při zpomaleném pohledu na prstýnek odrážející se od zábradlí a následných událostech, si v tomto konkrétním případě uvědomíte proč.
Hra osudu je hodně povednou ukázkou do jakých problémů může člověka přivést přílišné popuštění svých vášní. Nejeden divák si možná může promítnout sám sebe a položit otázku co by dělal, být na místě hlavního hrdiny.

Samuel P. Huntigton - Střet Civilizací

14. června 2006 v 22:05 | Michal Jakubínský |  Knihy
obal
Jméno této knihy i jejího autora se stalo velmi diskutovaným hlavně po teroristických útocích z 11. září 2001. Není se co divit, protože v ní s odstupem několika let tento americký politolog předvídal řadu událostí, které se později většinou vyplnily a dost možná ještě vyplní.
Základem s nímž pracuje, je vize světa jím rozděleného na přibližně osm hlavních skupin, charakteristických společnými znaky jak z hlediska kultury, rasy, náboženství, dějin a podobně, pro něž používá termín civilizace a vzájemných střetů mezi nimi. Vymezuje jejich základní rysy v čele s tendencí podporovat ostatní příslušníky určité civilizace a naopak ostražitý přístup vůči těm co náleží jinam. Rozvíjí dále vizi států, jež stojí na rozcestí, protože svým složením nepatří ani do jedné nebo je jejich příslušnost obtížné s jistotou určit. Používá pro ně označení rozpolcená země. Jako příklad zmiňuje Turecko, které má sice snahu přijmout prozápadní hodnoty, avšak mezi spoustou řadových obyvatel i společenských elit nenachází toto přílišné pochopení a dochází zde k posilování původních islámských tradic. Což nutně vede k nejednotnému postoji některých evropských zemí při rozhodování o jeho přijetí do EU. Mezi další rozpolcené oblasti patří Balkán, nácházející se na tzv. zlomové linii mezi civilizacemi, na nichž Huntigton předpokládá vysoké riziko civilizačních střetů s možností vojenských konfliktů. Na příkladu občanské války v bývalé Jugoslávii osvětluje jejich širší souvislosti, kdy na nedávných historických událostech poukazuje na pomoc jednotlivým válčícícm stranám podle civilizačního klíče. Ze strany Ruska šlo o Srby (pravoslavní), Islámského (převážně arabského) světa o Muslimy a v případě Chorvatů (katolíci) o země jako Německo či Francie. Pochopitelně se neomezovala jen na politickou podporu, ale i vojenskou ve formě zbraní či dobrovolníků - nerozlišuji zda legální či ilegální.
Také zdůrazňuje coby stabilizační pilíř každé civilizace její ústřední zemi, kolem níž se seskupují ostatní. Pokud je přítomna, lze jejím prostřednictvím spoustu potencionálních problémů zavčasu urovnat. V případě její absence je situace opět o něco složitější.
Další rovinou je otázka postavení civilizací mezi sebou a jejich vliv na dění ve světě. Zde pojednává o dominanci Západu v čele s USA prostřednictvím společenského řádu založeného na principech demokracie a svobody u nichž je snaha o šíření do dalších oblastí. V tom však může být kámen úrazu, protože ne všechny země pro ně mohou projevovat nadšení. Svou roli sehrává v souvislosti se propojováním světa skrze informační technologie plus vědecko-technického pokroku i faktor posilování sebevědomí každé z nich nebo přinejmenším některých skupin států - opět dle civilizační příslušnosti. Zjednodušeně řečeno když získáte moc, nebudete většinou projevovat ochotu se o ní dělit s někým koho považujete z různých důvodů za rivala. A pokud budete přesto vystaven jeho tlaku, budete mít snahu se vůči němu vymezit. Zdánlivě nedůležité Huntigtonovo doporučení o neintervenci vojenskou cestou jedné civilizace do zemí jiné civilizace s odlišným stylem života, se v souvislosti s válkou v Iráku jeví podle mne jako prorocké. Představa o šíření západních hodnot v těchto končinách pak může skončit špatně. Z čehož vytěží nejvíce různí extremisté na všech stranách, ovšem nakonec prohrají všichni. Nebezpečí střetu, uvedeného v názvu knihy, tak roste. S nedozírnými následky pokud uvážíte zapojení zbraní hromadného ničení, jichž by se mohla zmocnit nebo si je vyrobit třeba nějaká teroristická skupina.
V současné době jsme svědky ekonomického vzestupu nezápadních států jako Čína, které jistě budou v blízké budoucnosti chtít ovlivňovat světovou politiku. Jelikož mají na řadu pro nás samozřejmých zvyklostí někdy hodně odlišný náhled, ocitá se již dnes západní svět v útlumu, kdy musí čelit faktu, že již není jediným, kdo utváří celosvětové dění. Je proto na místě přehodnotit strategii s níž se lze občas setkat, spočívající na představě o univerzálnosti prozápadních myšlenek pro všechny jen proto, že my si myslíme jak je dobrá a proto ji tak musí vnímat i jiní. Tudy cesta nevede. Doporučeným autorovým řešením je posílení vědomí sounáležitosti k určité civilizaci, aby její příslušníci měli pocit, že někam patří a nebyli tak vydáni napospas jiným. Rozhodně odmítá myšlenku přijímat do země přistěhovalce, pokud nejeví snahu přijmout v základních rysech za své, zde uznávané společenské normy. V opačném případě toto dle něj povede k rozložení dané společnosti na několik vzájemně soupeřících skupin. Rovněž zdůrazňuje roli dialogu včetně ekonomického rozvoje mezi odlišnými kulturami a eliminovat tak tlaky na vzájemné soupeření na poli válečném.
Myslím, že kniha je napsána čtivou formou, jíž může dobře porozumět i laik. Proto pokud můžete, doporučuji si ji sehnat. Nudit se při ní určitě nebudete. Vydalo nakladatelství Rybka Publishers.

DJ Skart - Reversed Theory

1. června 2006 v 18:40 | Michal Jakubínský |  Hudba
foto
David Olšok z Karviné patří, podobně jako mnoho dalších, mezi zatím méně známé DJe, jakých najdete v republice stovky, možná tisíce. Také se věnuje hraní, ale neměl ještě příliš štěstí. aby dosáhl většího významu. Vzhledem ke kvalitě svých mixů si to podle mne určitě zaslouží a proto mu i tady rád věnuji samostatný článek.
Zatím poslední má název Reversed Theory a je tradičně technový. Oproti předchozím sází hodně na současnost. Obsahuje místy skoro až ambientní plochy na pozadí do nichž vstupují razantní bicí co místy drtí vše co jim stojí v cestě. I ony (bicí) však jsou různě deformovány do ozvěn i shlukovány do samostatných celků, což vytváří leckdy zajímavá spojení, často připomínající ruch vycházející ze strojů kdesi v továrních halách. Výsledkem je nadupaný proud hudby nenechávající posluchače takřka vydechnout.
Zejména závěr je patřičně tvrdý a rozhodně ne pro slabší nátury. Tvrdost však není samoúčelná - představuje logické vyústění celého mixu, který hodnotím jako zatím nejzajímavější z Davidovy tvorby. Pokud hledáte něco originálněji zpracovaného, mohu doporučit právě jej. Techno může být krásné, pokud se najde někdo schopný jej patřičně podat. Což zde neberte jako povrchní bezobsažnou frázi. Existuje spousta (i slavných) DJů u nichž se po chvíli začnete nudit a jen někteří za něco stojí. Často je nacházím někde stranou hlavní pozornosti jak hrají v menších klubech nebo mimo velká města. Jako Skart.
Více na www.skart.wz.cz , kde si můžete část mixu i poslechnout.
Rok vydání:
  • 2006