Červenec 2006

DJ Hooby - Live At Colosseum 2002

29. července 2006 v 7:49 | Michal Jakubínský |  Hudba
foto
Protože tento blog je zaměřen také na zviditelnění dosud nepříliš známých tváří, vybral jsem starší mix o němž tu ještě nebyla řeč. Jeho autor DJ Hooby (nejčastěji spojovaný s technem) jej namíchal již před několika lety, kdy jeho jméno patřilo k novým tvářím v oblasti taneční muziky. Zaměřil ho do tzv. minimalu - tedy stylu charakteristickém (jak lze částečně odvodit z názvu) okleštěním pestrosti z hlediska nápadů na maximálně úspornou mez. Neznamená ovšem, že by nebylo proč se o něj zajímat. Zmenšení zvukové bohatosti je záměr, sloužící jako ukazatel, kam až lze zajít a přitom zůstat i nadále zajímavým. Chápejte jej jako samostatný styl, schopný se vmísit do dalších. Existuje třeba právě minimalistické techno nebo minimalistický house a i mimo klubovou muziku se můžete setkat s tímto pojmem. Vznikl jako protipól rozvětvenosti. Zdaleka ne každému asi bude vyhovovat, avšak masová popularita není jeho cílem. Stejně jako přílišná rychlost.
Jména jednotlivých skladeb ani jejich autorů nemám k dispozici, ale byli podle mne vybráni lepší představitelé, díky nimž působí CD uceleným dojmem v němž nenalézám zásadních chyb. Když jsem jej poslouchal poprvé, příliš mne nezaujal, protože mi unikaly určité souvislosti. Zhruba na pátý poslech se všechno změnilo a já pochopil co mám před sebou - muziku na párty pro uzavřenější okruh lidí. Od té doby tvoří stabilní součást mé sbírky.
Co dělá Hooby dnes, nevím. Dlouho jsem o něm nic neslyšel. Pár informací s odkazem na jeden jeho mix ke stažení je zde. Ale i kdyby už nehrál, pořád ho budu považovat za někoho, kdo umí. Nemělo by se zapomínat.
Rok vydání:
  • 2002

O DJingu a slávě

25. července 2006 v 20:49 | Michal Jakubínský |  Úvahy
Mám v hlavě ještě čerstvý zážitek z jisté internetové debaty, kde byla jedna slečna pohoršena nad skutečností, že jí DJ nezahrál její oblíbenou písničku - tuším snad ve stylu R´n´B (Rhytm and Blues). Možná ti co se věnují hraní někde po diskotékách, podobnou situaci důvěrně znají. Zkrátka - nehrajete podle gusta některých lidí, je to špatně.
Každý má nějaký svůj oblíbený styl nebo oblast v níž se pohybuje a ani DJ není vyjímkou. Samozřejmě - nemůže si hrát jenom pro sebe a nezajímat se o dění na parketu. Na druhou stranu však také nejde vyhovět kdekomu, vzhledem k rozsáhlosti hudební scény, kterou není dost dobře možné obsáhnout celou do podrobna. Výsledkem bývá zpravidla kompromis, kde se zkrátka nedostane na všechny. Těm odmítnutým nezbude než vyrovnat se s tím, že minimálně pro daný večer přijdou zkrátka. Přijde mi proto zbytečné si ventilovat svoje zklamání různými komentáři ve stylu, jak DJ neumí hrát a podobně. Ostatně při troše snahy lze uspořádat po dohodě nějakou samostatnou akci na níž zazní muzika dle jejich gusta a shromáždit kolem sebe i další, mající podobný pocit nenaplněnosti.
Když se vrátím ke stylům jako R´n´B, tak si myslím, že jeho popularita ve většině případů do značné míry pokulhává za kvalitou. Mám na mysli různé hvězdičky typu Jennifer Lopez, prodávajících převážně svůj atraktivní fyzický vzhled. Po hudební stránce ale nic čeho by kolem nebylo spoustu. A tak je to se spoustou slavných. Jejich sláva je často založena na všem jiném než na muzice - na různém extravagantním chování, oblečení a tak dále. I tak se dá zvyšovat prodej alb, protože jinak by o ně možná moc lidí nezavadilo, když by měli hodnotit jen jak jim to zpívá či hraje. O úrovni samotného zpěvu se radši bavit nebudu - někdy bývá mezi živým projevem a studiovou nahrávkou podstatný rozdíl. Což se týká napříč všemi žánry. Zkrátka komerce, kde jde jenom o peníze. Všechny strany budou spokojeny, protože vydělali. Prodělal kupující.Tím neříkám, že neexistuje propracované R´n´B, ale bude nutné ho často pečlivě hledat. Daleko spíše narazíte na povrchnost.
Nakonec záleží na posluchačích, jestli se nechají zlákat jenom řečmi či zda jsou schopni mít vlastní názor. Zároveň neberte můj článek jako projev odporu vůči způsobu prezentace v oblasti hudby. Mluvím o obsahu, ne o formě.

Guido Knopp - Stalingrad (Peklo na Volze)

21. července 2006 v 22:09 | Michal Jakubínský |  Knihy
obal
Guido Knopp patří mezi autory, zaobírající se hodně událostmi 2. světové války. Ke své další práci si vybral téma, které je i po šedesáti letech pro mnoho generací Němců stále velmi aktuální - Stalingrad. Bitva znamenající začátek konce snu o nadvládě nad světem. Na základě svědectví přímých účastníků od řadových vojáků až po vysoké důstojníky, zachytil sled událostí od příprav až po závěrečné finále v podobě kapitulace v pověstném kotli s lehkým nástinem pozdějšího osudu coby zajatců. Plusem knihy jsou nová svědectví z ruských archivů zejména v podobě nashromážděných dopisů co nikdy nenašli svého adresáta. Díky nim si lze alespoň částečně dovodit jak útrapy snášeli všichni, kteří se tažení na Stalingrad zúčastnili. Zejména pasáže při nichž líčí problémy spojené s narůstající zimou, bývají dost syrové a při jejich čtení jsem si uvědomoval, jak moc tahle bitva byla v podtitulku oním peklem.
Ačkoliv některé věci člověk pochopí jen stěží, pokud si je sám neprožije. Třeba čtyřicetistupňové mrazy při nedostatečném oblečení, omrzliny, hlad, nedostatek hygienických potřeb a z toho plynoucí onemocnění s parazity jako vši... neumím si představit co by tohle všechno udělalo se mnou nebo s dalšími. A radši si to ani představovat nechci.V takových případech dokážu pochopit ty co nevydrželi a sáhli si na život nebo k protředkům na něž by jinak ani nepomysleli - jako pojídání psů, koní či dokonce mrtvých vojáků. Aby člověk přežil, udělá ledacos.Ve válce trpí všichni. Zasáhne každého. Někoho více, někoho méně. Ale kdo v ní byl (jedno jestli u Stalingradu nebo jinde, jedno za kterou válčící stranu) na ni nikdy nezapomene. Tím jsem si jistý.
I přes všechno bylo až zarážející, víra vojáků do poslední chvíle v obrat. Jak je v tom propaganda neustále přesvědčovala. Teprve až po složení zbraní si většina uvědomila, že se žádný zázrak konat nebude. Že byli nejvyšším vedením včetně Adolfa Hitlera obětováni a vydáni napospas nepříteli do jehož zajateckých táborů se hlavně v důsledku vyčerpání dostal jen zlomek z nich. Přibližně 6000!!! z původního počtu 350 000 se později vrátilo do Německa. Dalších komentářů netřeba.
Možná zazní námitka poukazující na vyšší počty obětí i zvěrstva s nimi spojená, odehrávající se v koncentračních táborech jako Osvětim či Treblinka a jiných. Zde bych souhlasil s argumentem autora poukazujícího na dlouhodobou informační izolaci během války, díky níž se o nich takřka nic nevědělo. Naproti tomu Stalingrad byl neustále středem pozornosti sdělovacích prostředků, protože se nedal utajit jako vyhlazování schované za zdmi. Byl symbolem s nímž jak Hitler, tak Stalin spojili svoje osudy. "Ani krok zpátky." znělo tehdy. Dnes se všechno může zdát jako z jiného světa. Tehdy to však bylo až příliš skutečné.
Podle mne stojí za to se začíst. Dobře napsané a pro mnohé (snad) i poučné. Více na www.knizniweb.cz.

Stalker

21. července 2006 v 8:55 | Michal Jakubínský |  Film
V žánru sci-fi existuje několik filmů, považovaných za klasiku, avšak ne všechny jsou širší divácké obci dostatečně známé. Kdekdo určitě zná Kubrickovu Vesmírnou odyseu nebo Scottova Blade Runnera, protože pocházejí z renomovaných západních studií, takže se jim dostalo i dostává patřičné mediální pozornosti.
Poněkud stranou stojí právě Stalker, natočený v roce 1979 ruským režisérem Andrejem Tarkovským na motivy povídky "Piknik u cesty" bratrů Borise a Arkadyje Strugatských. Děj se točí kolem Zóny, vzniklé po dopadu neznámého tělesa z kosmu, přitahující pozornost jak úřadů, tak nejrůznějších zvědavců či dobrodruhů. Jelikož je plná často smrtelných nástrah, bylo přistoupeno k její ostraze policií. Nicméně zájem o její poznání neustává, na čemž profitují tzv. stalkeři. Což jsou pololegální průvodci, kteří se v ní dokáží pohybovat. Jeden z nich bere na požádání sebou dva zájemce - Spisovatele a Vědce. Hlavně první z nich si s ním příliš nerozumí, protože poznává, že má co dočinění s člověkem veskrze duševně čistým, neposkvrněným zkažeností dnešního světa, který je jeho pravým opakem. Při pohledu v úvodu filmu na stalkerovu knihovnu je patrné, že musel být velmi vzdělaný, avšak nyní žije ve poměrně skromných podmínkách. Co bylo příčinou změny, těžko soudit, odpověď není nabídnuta. Lze usuzovat na možnou nepohodlnost vyšším kruhům.
Spousta lidí toužila odkrýt tajemství Zóny, zjistit důvod proč vznikla. Řada z nich se nevrátila, protože byla až příliš povrchních a nedokázala dbát varovných náznaků. Pravdu znal jen Stalker a ti, kdož měli otevřenou mysl, podobně jako on.
Na filmu jsem ocenil zejména přirozenost s jakou působí na diváka. Často vidíte u jiných nákladné efekty, přebíjející dějovou konstrukci. Zde si naopak vystačíte při pohledu na krajinu do níž je zasazeno pár omšelých budov nebo jejich pozůstatků, případně detailních pohledů na vyčerpané tváře hlavních. postav, aby ve vás vyvolaly režisérem zamýšlené pocity. Dobře napsaný děj může oslovit širší okruh obecenstva.
Jelikož se jedná o vyjímečné dílo, je jeho distribuce omezena pouze na několik možností uvedených na této adrese. Jako bonus jsou přidány rozhovory s tvůrci o průběhu natáčení.