Březen 2009

Luke Slater - Freek Funk

25. března 2009 v 10:42 | Michal Jakubínský |  Hudba
Tento blog si klade za cíl nejen přiblížit aktuální tvorbu v daných oblastech, která není příliš známá širšímu okruhu lidí, ale rovněž zviditelnit takovou, co hrála zásadnější roli v minulosti. V oblasti techna je to rozhodně případ britského skladatele i DJe Luke Slatera. Kromě svého jména působí pod řadou pseudonymů, jako např. Planetay Assault System, Peace Fog a další. Jeho skladby se nesou v duchu nekompromisně klubové podoby tohoto žánru - nic v duchu skupin alá Scooter. Dle mého názoru prozatím nejvydařenější bylo jeho album Freek Funk z roku 1997. Nabídlo pestrou směs nejrůznějších stylů - od techna přes electro až po instrumentální klávesové věci.
Autor zvolil variantu "cukru a biče", kdy poklidné instrumentálky jsou mostem mezi o poznání svižnějším zbytkem. Za zmínku mezi nimi stojí třeba ortodoxně technařská Filter 2 (viz odkaz zde), připomínající tornádo putující krajinou, kde nic po jeho zásahu už není jako dříve. Příliš za ním nezaostává ani další podařená skladba Engine One. Ovšem nejznámější byla poklidná Love, plná emocí a svým způsobem elektronické vyznání náklonosti k muzice nebo taky upotřebitelná jako specifický dárek milované osobě. Když jsem si album poprvé poslechl, byla to právě ona, co mne upoutala nejvíce.
Uplynula už dlouhá doba od natočení alba, ale hodnota zůstává - možná naopak v průběhu času narůstá. Podobných není mnoho a proto stojí za to je připomínat, aby se nezapomnělo. Více na www.lukeslater.com.

Seznam skladeb:
  1. Purely
  2. Score One
  3. Origin
  4. Score Two
  5. Are You There?
  6. Score Three (Message from Hulal)
  7. Engine One
  8. Freek Funk
  9. Zebediah
  10. Bless Bless
  11. Filter 2
  12. Time Dancer
  13. Score Four (Black Cloud Over Zin Vortex)
  14. Love
  15. Black Cloud (Epilogue)
  16. Walking The Line
Rok vydání:
  • 1997
Vydavatel:

Babička

24. března 2009 v 2:55 | Michal Jakubínský |  Film
Potřeba milovat a být milován provází člověka celý život. Může mít spousty podob - od sexuálního aktu až třeba jen po pohlazení či slov útěchy.
Hlavní aktérkce tohoto slovenského filmu, Tamaře Archlebové, je 55 let. Má za sebou dva rozvody, dospělé děti a také vnoučata. Žije aktivně, hezky se obléká, má spoustu zájmů. Přesto se cítí osamělá, muži jejího věku jí připadají cizí, neatraktivní... nerozumí si s nimi, protože zejména postrádá podobně aktivní životní přístup. Nechce si připadat jako někdo, kdo čeká (s nadsázkou) na smrt. Dává si přes internet inzerát přibližně tohoto znění."Mírně zvrhlá zralá žena se chce seznámit s mladými muži ve veku 17 - 30. Mám odpor k mužům mého věku. Zn. Nemusíš mít svaly". Dostává přes 600 odpovědí z nichž si postupně vybírá vhodné adepty. Nemá jako hlavní prioritu potřebu ukojení sexuálních potřeb ( i když i na ně občas dojde), jde jí o to poznat někoho s kým by si po citové stránce rozuměla. Skrze koho by si připadala, že doopravdy žije a nikoliv přežívá - že je stále duchem mladá. Jde o příběh podle skutečnosti a Tamara hraje sama sebe - její kontakty jsou natáčeny, pokud k tomu muži s nimiž se poznala, dali souhlas.
Jací jsou? Mírně řečeno, všelijací. Souhrně řečeno, mají problém navázat vztah s dívkami ve své věkové kategorii a zkoušejí štěstí u starší ženy v naději, že jim pomůže. Pokud však sleduji jejich chování, moc se nedivím, že řada z nich je sama. Často jsou egoističtí, přesvědčení o vlastní dokonalosti nebo si jen potřebují vybít emoce nejrůznějšího ražení. Ačkoliv seznamky po internetu bývají podobných existencí plné.
Nabízí se otázka, zda vlastně všechno tohle babičce Tamaře za to stálo. Odpověd není jednoznačná. Jak sama na stránce www.filmbabicka.cz říká, podařilo se jí později náhodně navázat kontakt s mužem s nímž si porozuměla. Současně však nepřímo přiznala jisté vyčerpaní i deziluzi z mužů, od nichž asi očekávala více. Přeci jen jich bylo v krátkém časovém úseku poměrně mnoho. Ale jako zkuženost jistě zajímavá nejen pro ni, ale také pro diváky. Jakési zrcadlo při němž mladší ročníky napadne, jak mohou dopadnout, až jim bude přes 50 a starší třeba uvidí občas svůj aktuální stav. Všichni jednou zestárneme, ale stále budeme hledat lásku a porozumění někoho blízkého.
Kdysi mi jedna holka poslal následující vzkaz: Můžeme mít tisíce přání, tužeb a snů, ale jen štěstí, láska, přátelství a zdraví dává smysl našim životům. Naproto bez výhrad souhlasím. Na věku nezáleží.

Vítejte v KLDR

13. března 2009 v 21:19 | Michal Jakubínský |  Film

KLDR (Severní Korea) je v očích mnoha lidí spojená především s komunistickým režimem stalinistického stylu, kde veškerou moc třímá v ruce jednotlivec, povýšený sdělovacími prostředky do role jakéhosi malého Boha. Alespoň takto je zdejšími a vesměs všemi západními masmédii líčena. Proto se může nápad vydat se sem na turistický výlet, jevit jako čiré šílenství. Nicméně u nás se našla partička lidí, co využila nabídky jisté cestovní kanceláře, nabízející tuto možnost, aby se na vlastní oči přesvědčila, jak to tam vypadá. Její součástí byl malý filmový štáb s režisérkou Lindou Jablonskou, kterou si pamatuji z předchozího dokumentárního snímku Kupředu levá, kupředu pravá. Tehdy mapovala názorově odvrácená mládežnická politická uskupení, nyní se její pozornost obrátila na jednu konkrétní zemi. Aby vůbec byla cesta úspěšná, bylo nutné od začátku přistoupit na značná omezení, týkající se zejména svobody pohybu. Ke skupině byli přiděleni průvodci s nimiž bylo nutné být stále v kontaktu - možnost svévolně se vzdálit z hotelu či navázat hovor s obyčejnými Severokorejci byla zakázána. V opačném případě by trest dopadl na místní průvodce. Rovněž tak byl problém s filmařskou technikou, nicméně nakonec se podařilo vše uspokojivě vyřešit, aby mohl světlo světa spatřit tento snímek.
V krátkosti jej lze charakterizovat jako pohled turisty, co ví o svých omezeních a snaží se z minima vytěžit maximum, aniž by zavdával podnět k restrikcím. Všichni, včetně štábu vědí, že nemohou nabídnout pohled na skutečnou realitu, jen zčásti. Ostatně ani není účelem a kdokoliv by se o to pokusil, musel by nutně počítat se všemi následky z toho pro něj plynoucími.
Tato varianta byla tedy zavržena a tak je výsledek, jaký je - výletní. Jsme svědky exkurze po muzeích, knihovnách, rodišti zakladatele KLDR a jako bonus výlet do pohraniční zóny. Nicméně i tak nelze přehlédnout chudobu. Dálnice mimo velká města po nichž takřka žádná auta nejezdí, nedostavěné hotely, minimální mechanizace na polích, kde nejčastějšími nástroji jsou motyky, rýče a pár hospodářských zvířat. A nad vším bdí budovatelské obrazy či mozaiky - nebo sochy bývalého vůdce Kim Ir Sena a především jeho syna Kim Čong Ila. Na nějaké reklamní bilboardy v ulicích zapomeňte. Paradoxně jimi jsou právě ony. Vše hodně připomíná zdejší 50. léta a to jak panujícími poměry, tak i oblečením. Je to prostě jiné.
Je zajímavé sledovat psychický dopad na jednotlivé účastníky zájezdu. Dříve či později na všechny v rozdílné míře dopadá jistý pocit depresivity. Po setmění všude klid, přerušovaný vesměs jen občas autobusy MHD. Ačkoliv to přičítám mimojiné nemožnosti volně se pohybovat bez omezení. Pak by obraz jistě byl poněkud odlišnější.
Otázkou zůstává, kolik tamějších obyvatel vnímá situaci jako neuspokojivou. Zatím se zdá, že režim třímá moc pevně ve svých rukou. Zda tomu tak bude i nadále, ukáže čas. Každopádně děkuji za možnost shlédnout tento dokument. Ztrátou času rozhodně nebyl. Více na www.vitejtevkldr.cz.